„Nezabili mi jen jednoho rodiče, ale oba. Nemohu na ten brutální čin pohlížet jinak než s hlubokým odporem.“ (Z autobiografie Zocelilo mě zoufalství, pohání mě naděje)

V srpnu 1974 obdržela Park Geun-hye naléhavou zprávu, která ji vyzývala k okamžitému návratu do Koreje. Sbalila si kufr a spěchala na letiště. Když míjela novinový stánek, upoutal její pohled jeden z titulků. Zůstala stát jako přikovaná. V novinách stálo:

„Atentát na první dámu Jižní Koreje.“

Nad fotografií své matky četla slovo „atentát“. Tak se Park Geun-hye dozvěděla o matčině tragické smrti. Později vzpomínala: „Pocítila jsem takovou bolest, jako by mi někdo probodl srdce ostrým nožem.“

O pět let později, 26. října 1979, byl zavražděn její otec, prezident Park Chung-hee. Park Geun-hye se o tom dozvěděla 27. října časně ráno. Její první slova zněla: „Jaká je situace na hranicích?“ Otcova smrt nepředstavovala jen osobní ztrátu, ale vyvolala také celonárodní krizi, jež mohla kdykoli narušit křehkou rovnováhu v demilitarizovaném pásmu.